Ouzo je pravděpodobně nejslavnější řecký a kyperský anýzový likér. Soudí se, že pochází ze Střední Asie - velmi pravděpodobně jako raki.
Klasické řecké ouzo se destiluje z kombinace vylisovaných hroznů, bobulí a bylinek (anýz, lékořice, máta, libavka, fenykl a lískové oříšky). Ne každé ouzo se dělá stejným způsobem. Někteří výrobci používají periodické destilace (měděné kolony ve tvaru obrovských kotlů) k předestilování základního lihu s anýzem a dalšími rostlinnými přísadami (bylinkami a rostlinami použitými k ochucení lihu), další destilují kapalinu ochucenou anýzem a fenyklem, aby získali jakýsi koncentrát, jehož chuť poté naředí obyčejným lihem.
Nezasvěceným mohou všechna ouza chutnat stejně, pro člověka, který se v ouzu vyzná, však jsou tyto nápoje velmi odlišné. Některé mají mírný obsah alkoholu - zhruba 35%, další neznají zábrany a dosahují i síly 60%! Většina značek mívá 40%, luxusní verze 46% - 48% alkoholu. Příchutí se pohybují od měkké a suché po bohatou a suchou. Všechny mají dominantní anýzové vůně. Existují stovky značek ouza, ale většina z nich je lokální a jsou typické pro určitý ostrov či oblast Řecka či Kypru.
Jednou z nejznámějších značek je Barbayani, které se vyrábí na ostrově Lesbos v severovýchodní části Egejského moře. K dalším známým patří Ouzo 12, jehož majitelem je skupina Campari. Jde o první ouzo, jež bylo stočeno do lahví a prodáváno komerčně. Dnes je tato kořenitá lihovina plná chuti nejprodávanější značkou na světě.
Tradičním způsobem podávání ouza je konzumovat ho čisté jako aperitiv nebo smíchané s malým množstvím vody v dolívce. Při smíchání ouza s vodou lihovina zbělá a zakalí se, protože esenciální oleje z anýzu se naváží na molekuly vody. Proces je znám jako zkalení.
Popíjet Ouzo k pokrmům je akceptovanou součástí řecké kultury. Nápoj chutná zvláště dobře k mořským plodům, především k chobotničkám, sépiím, mladým sleďům a dalším mezedes (řecké chuťovky).
zdroj: Vincet Gasnier, publikace Nápoje